Motivace ve vzdělávacím procesu představuje klíčový faktor, který zásadně ovlivňuje efektivitu, hloubku a dlouhodobost učení. Jejím prostřednictvím se v žákovi či studentovi probouzí zájem o vzdělávání, vzniká ochota věnovat čas a úsilí plnění studijních povinností a rozvíjí se vnitřní potřeba osvojování nových poznatků a dovedností. Motivace se obecně dělí na vnitřní (intrinzická), kdy motiv vychází z vlastního zájmu, zvídavosti a uspokojení z poznávání, a vnější (extrinzická), která je podmíněna vnějšími stimuly, jako jsou odměny, známky nebo tlak okolí.
Význam motivace je zřejmý nejen z pohledu psychologického, ale i pedagogického. Výzkumy ukazují, že žáci s vyšším stupněm vnitřní motivace dosahují lepších výsledků, projevují vyšší míru samostatnosti a jsou schopni učivo hlouběji a trvaleji pochopit. Motivace ovlivňuje také emoční prožívání, vztah ke škole a sebevědomí žáka. Učitelé mohou motivaci posilovat vhodnou volbou výukových metod, zapojením žáků do rozhodování, posilováním smyslu učiva pro reálný život a poskytováním konstruktivní zpětné vazby. Ideální je podpora autonomie a vnitřní iniciativy žáků, což vede k rozvoji celoživotního zájmu o vzdělávání.
Pro optimalizaci motivačního klimatu je důležité rozpoznávat individuální rozdíly v potřebách a hodnotách žáků. Některé teorie, například Maslowova hierarchie potřeb nebo SDT (Self-Determination Theory), upozorňují na to, jak zásadní roli hraje uspokojení základních psychologických potřeb – autonomie, kompetence a sounáležitosti – ve vztahu k úrovni vnitřní motivace. Vzdělávací proces se tak stává nejen předáváním znalostí, ale i prostředkem k rozvoji osobnosti žáka, jeho hodnotového systému a schopnosti učit se s nadšením a posláním. Motivace ve školství tudíž zůstává nedílnou součástí moderních pedagogických přístupů a je jedním z předpokladů dlouhodobě kvalitního vzdělávání.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)