Tento článek tematicky navazuje na předchozí text, v němž jsme zdůraznili, že modernizace českého školství je klíčovým předpokladem kvalitního a efektivního vzdělávacího systému. V následující sérii textů se k tomuto tématu vracíme podrobněji a zaměřujeme se na jednotlivé oblasti, které modernizaci školství zásadním způsobem ovlivňují. Tento článek otevírá první z nich a soustředí se na dlouhodobě diskutovaný problém převažujícího důrazu na memorování faktů. Právě způsob, jakým se ve školách učíme a jakou roli v tom mají mít znalosti, totiž výrazně určuje, zda vzdělávání vede pouze k povrchním výkonům, nebo k hlubšímu porozumění a skutečně využitelným dovednostem.
Současné české školství stojí před zásadní výzvou, která se týká samotné podstaty vzdělávání. Přestože v posledních desetiletích dochází k opakovaným kurikulárním reformám a diskusím o modernizaci výuky, v praxi stále přetrvává tradiční pojetí vzdělávání založené především na osvojování faktických znalostí. Tento model je hluboce zakořeněn v tradici českého školního vzdělávání a jeho setrvačnost se stále častěji ukazuje jako překážka efektivního učení a smysluplné přípravy žáků na život mimo školní prostředí. Podstata problému nespočívá v samotné existenci znalostí, ale v jejich dominantním postavení na úkor dovedností, které umožňují s těmito znalostmi aktivně pracovat. Pouhá reprodukce učiva se tak dostává do rozporu s proměňujícími se požadavky společnosti, technologickým vývojem i potřebami samotných žáků.
V minulosti měl důraz na pamětní učení své opodstatnění. Škola byla jedním z hlavních zdrojů informací a úkolem žáků bylo získat co nejširší znalostní základ, který mohli v dospělosti využít. Dnes se však nacházíme v situaci, kdy je objem dostupných informací prakticky neomezený a jejich aktualizace probíhá v reálném čase. Schopnost zapamatovat si velké množství údajů proto přestává být klíčovým předpokladem úspěchu. Mnohem důležitější se stává orientace v informacích, jejich kritické posouzení a schopnost je smysluplně aplikovat v konkrétních situacích.
Memorování představuje kognitivní proces, jehož cílem je uchování informací v paměti a jejich následná reprodukce. V tradiční školní praxi je často chápáno jako hlavní indikátor úspěšného učení. Žák, který dokáže správně zopakovat definici, vzorec či historické datum, je považován za „dobře připraveného“ a je veden k tomu, aby učení chápal jako krátkodobou přípravu na test či zkoušení. Tento přístup oslabuje vnitřní motivaci k učení a podporuje strategie, které směřují k minimalizaci úsilí, nikoli k hlubšímu pochopení učiva.
Stálé setrvávání u memorování v českém školním prostředí lze chápat do jisté míry jako projev určité míry nejistoty vzdělávacího systému. Faktografické znalosti jsou relativně snadno měřitelné a kontrolovatelné, což vytváří zdání objektivity a spravedlnosti. Dovednosti jsou naproti tomu komplexní, kontextově podmíněné a obtížněji zachytitelné. Jejich rozvoj vyžaduje dlouhodobou práci a citlivé pedagogické vedení, které nelze redukovat na jednoduché správně–špatně. Právě tato obtížnost však nesmí být důvodem k jejich opomíjení.
Rozvoj dovedností
Zásadním argumentem pro posun od memorování k rozvoji dovedností je skutečnost, že samotné znalosti bez odpovídajících dovedností ztrácejí svou funkčnost. Informace, které žák nedokáže zasadit do souvislostí, kriticky zhodnotit nebo použít k řešení problému, zůstávají nevyužitým potenciálem. Vzdělávání orientované na dovednosti nepopírá význam znalostí, ale mění jejich roli: znalosti se stávají prostředkem k rozvoji myšlení, nikoli jeho konečným cílem. Jsou totiž často předávány jako hotové a neměnné jednotky, které mají být převzaty bez hlubšího zpochybňování či interpretace. Takto pojaté učení podporuje pasivní roli žáka a vytváří dojem, že vzdělávání spočívá především v přenosu informací od učitele k žákovi. Výsledkem je povrchní osvojení učiva, které je krátkodobě využitelné pro školní hodnocení, avšak obtížně přenositelné do nových situací.
Posun ve vnímání přístupu k získávání znalostí klade nové nároky na vzdělávací cíle i metody výuky. Moderní pedagogika proto zdůrazňuje význam rozvoje klíčových kompetencí, které nezahrnují pouze kognitivní dovednosti, ale také sociální, metakognitivní a osobnostní složky učení. Mezi nejčastěji zmiňované patří kritické a analytické myšlení, schopnost řešit problémy, tvořivost, komunikační dovednosti, spolupráce a samostatné učení.
S tímto pojetím úzce souvisí důraz na aktivní zapojení žáka do procesu učení. Cílem výuky již není zapamatování co největšího množství informací, ale schopnost s nimi samostatně a smysluplně pracovat. To zahrnuje kladení otázek, rozlišování podstatného od nepodstatného, vytváření vlastních interpretací a aplikaci získaných poznatků v různých kontextech. Žáci tak nejsou vedeni k pasivnímu přijímání informací, ale k jejich aktivnímu vyhledávání, porovnávání různých zdrojů a hodnocení jejich relevance a důvěryhodnosti, což je v době dezinformací a mediálního zahlcení nezbytnou dovedností.
Takto pojaté učení klade vyšší nároky jak na žáky, tak na učitele, zároveň však přispívá k hlubšímu porozumění a trvalejším vzdělávacím výsledkům.
Lze tedy konstatovat, že posun od znalostně orientovaného ke kompetenčně zaměřenému vzdělávání není pouze otázkou výukových metod, ale představuje hlubší změnu v přístupu, hodnotách a kultuře vzdělávání. Vyžaduje revizi očekávání společnosti od školy, přehodnocení role učitele i aktivní zapojení samotných žáků do procesu učení. Pokud má české školství připravovat jedince na život v dynamickém a nejistém světě, musí se zaměřit nejen na to, co se žáci učí, ale především na to, jakým způsobem se učí a jaké dovednosti si z tohoto procesu odnášejí.
Zdroj: Pražské školy