Ačkoliv mají žákovské parlamenty oporu v zákoně již mnoho let, jejich výskyt a reálné fungování se na školách liší. Kolik jich v Česku vlastně najdeme a jak konkrétně podporují rozvoj dětí?
Právo žáků na zakládání samosprávných orgánů je pevně zakotveno v české legislativě. Základním pilířem je v tomto ohledu školský zákon, který dává žákům právo takový orgán zakládat a zároveň ukládá řediteli školy povinnost zabývat se podněty těchto orgánů a vydávat k nim odůvodněná stanoviska.
Přestože legislativní opora existuje, ministerstvo školství nijak striktně nedefinuje praktickou náplň, pravidla fungování ani přesný název takového orgánu. Záleží tak čistě na iniciativě konkrétní školy, jak k participaci přistoupí a jak si ji nastaví. V praxi se proto setkáváme s rozličnými označeními – od klasického žákovského parlamentu přes studentskou radu či senát až po velmi specifická pojmenování, jako je například žákovský poradní tým školy.
Pod všemi těmito názvy se skrývá samotný koncept participace. Tento termín je ve vztahu ke školnímu prostředí definován jako možnost žáků vyjadřovat se k utváření života ve škole a aktivně se na něm podílet, respektive mít reálnou možnost něco měnit. Žákovský parlament nebo obdobný samosprávný orgán je pak jedním z nejdůležitějších a v praxi nejčastějších nástrojů této participace.
Nejucelenější data o stavu těchto orgánů v České republice přineslo doposud nejrozsáhlejší šetření České školní inspekce, které probíhalo od září 2016 do dubna 2017. Zjistilo se tehdy, že nějakou formu spolupodílení žáků na rozvoji školy využívalo 62,5 % zkoumanýchinstitucí. Konkrétně existenci formalizované struktury, tedy nějakého zastupitelského samosprávného orgánu, uvedlo 1 505 základních škol z celkových 3 662 zapojených do průzkumu. Srovnávací data přitom ukázala, že počet parlamentů dynamicky rostl, neboť dřívější odhady hovořily pouze o zhruba 580 fungujících parlamentech na základních školách.
Průzkum však detailně zmapoval i situaci na vyšších stupních vzdělávání, kde se ukázalo, že formalizované organizované struktury se celkově častěji utvářejí na středních školách. Z celkových 1 130 zkoumaných středních škol tehdy potvrdilo existenci zastupitelského orgánu 596 z nich. Vůbec nejaktivněji se přitom do rozhodovacích procesů zapojují žáci gymnázií, zatímco nejméně aktivní bývají žáci středních odborných škol poskytujících vzdělání pouze v nematuritních oborech.
V případě samostatných vyšších odborných škol, kterých bylo do šetření zahrnuto 39, pak nějaký funkční samosprávný orgán, jako je například studentská rada, existoval zhruba ve dvou pětinách zkoumaných institucí.
Běžný a v praxi funkční model školního parlamentu spočívá v pravidelném setkávání pověřeného pedagoga, zástupců vedení školy a volených zástupců z jednotlivých tříd. Standardním modelem na základních školách je volba dvou zástupců za každou třídu, typicky z pátých a vyšších ročníků.
Tento užší formát zastupitelské demokracie, který slouží primárně k pravidelné operativní agendě, lze velmi efektivně doplňovat o širší formáty. Takzvaná celoškolní fóra se realizují s menší frekvencí, ale zapojují mnohem větší počet žáků. Poskytují rozsáhlejší časový prostor pro hlubší probírání specifických témat, případně i za přímé účasti zástupců zřizovatele či města. Zajímavým zjištěním přitom je, že žáci základních i středních škol se navzdory častým předpokladům o větší serióznosti na středních školách podílejí na zcela stejných typech činností s velmi podobnou četností.
Při nastavování těchto struktur nabízejí cennou inspiraci i zahraniční modely, které se liší v míře zákonné rigidity a způsobech integrace participace do běžného školního života. V Norsku jsou například žákovské rady povinné již od pátého ročníku, přičemž počet zástupců je striktně dán obcí, což orgánu garantuje vysokou nezávislost na vedení konkrétní školy. Ve Finsku je naopak kladen velký důraz na to, že se školní samosprávy přímo propojují s regionálními radami mládeže s reálným politickým vlivem. Belgický model pak celý systém participace staví na ucelené triádě učitel–žák–rodič, což zde funguje jako přímá prevence extrémních projevů.
Proč to má smysl
Zřízení žákovského parlamentu představuje vysoce osvědčený nástroj v oblasti budování partnerství a spolupráce. Dobře fungující parlament prokazatelně mění a kultivuje vztahy mezi vedením školy, pedagogy a žáky směrem k otevřenosti. Slouží jako stabilní platforma umožňující systematicky řešit nápady a problémy samotných dětí, čímž zajišťuje reálné naplnění principu jejich aktivního zapojení.
Zejména zapojení znevýhodněných žáků do školního rozhodování prokazatelně posiluje jejich osobní pocit sounáležitosti. Funguje to jako zcela zásadní prevence předčasných odchodů ze vzdělávacího systému, přičemž samotný parlament často slouží jako citlivý senzor pro včasnou identifikaci sociálního vyloučení či počínající šikany.
Děti v prostředí fungujícího parlamentu dokáží lépe nacházet své silné stránky, učí se odpovědnému jednání a zásadně zvyšují svou iniciativnost i motivaci stát se hybateli pozitivních změn. Z mezinárodních srovnání přitom jasně vyplývá jeden velmi zásadní paradox. Ačkoliv mají čeští žáci nadprůměrné teoretické znalosti o tom, jak funguje demokracie, výrazně zaostávají v praktických dovednostech a demokratických postojích.
Školní samospráva jim tak poskytuje onen chybějící prostor k bezpečnému nácviku a posílení občanské kompetence v každodenní praxi. Volení zástupci se zde učí aktivně naslouchat oponentům a respektovat odlišnosti. Trénují samostatné jednání, učí se odmítat násilí při hledání smírných řešení konfliktů a osvojují si schopnost chránit menšinové názory během většinového hlasování. Práce v samosprávě navíc významně posiluje jejich zdravé sebevědomí, neboť děti získávají pocit vlastní hodnoty a přesvědčení, že na jejich názoru skutečně záleží a mohou věci ovlivnit.
Funkční žákovská participace nezůstává jen u tréninku dovedností, ale prokazatelně vede i k reálným změnám fyzického prostředí školy přesně podle skutečných potřeb dětí. Tyto změny navíc nezřídka napomáhají šetřit finanční prostředky.
Příkladem takové mimořádně dobré praxe je iniciativa studentů ze Střední polytechnické školy Jílová v Brně. Zdejšímu parlamentu se podařilo úspěšně přesvědčit své spolužáky, aby přestali ničit školní majetek a nešpinili zdi. Tím škole ušetřili desítky tisíc korun z napjatého rozpočtu na opravy. Tyto ušetřené prostředky následně, z rozhodnutí speciální komise složené ze zástupců parlamentu a hospodářky, smysluplně využili na výzdobu tříd a celodenní program.
Skrze dobře formulované podněty se žákům v praxi daří prosazovat i další užitečné změny, jako jsou nákupy sportovních potřeb, zřizování odpočinkových čítáren pro tiché studium, nebo dokonce úpravy vah známek z předmětů.
Pravidelné a průběžné získávání upřímné zpětné vazby od žáků – ať už prostřednictvím parlamentů, celoškolních fór, nebo navazujících třídnických hodin – je naprosto klíčové i pro samotné pedagogy. Právě díky tomu učitelé mohou pochopit, co přesně žákům ve výuce vyhovuje a co by naopak chtěli změnit.
Tento proces aktivního zapojování žáků do plánování a realizace představuje jeden z naprosto základních principů efektivního rozvoje zdravého školního prostředí a podpory well-beingu. Možnost nést přiměřenou odpovědnost a aktivně spolurozhodovat o svém učení totiž prokazatelně posiluje míru osobní pohody a přispívá k užšímu propojení komunity. Výzkumy navíc jasně ukazují, že například středoškoláci nepovažují školního psychologa za jediný primární zdroj podpory svého duševního zdraví. Za velmi přínosnou formu podpory své psychické spokojenosti totiž označují samotné aktivity v rámci školního parlamentu.
Autor: Jiří Linhart
Zdroj: Wikimedia/Houses of the Oireachtas from Ireland/CC BY 2.0 (Zasedání Evropského parlamentu mládeže – akce, kde mladí lidé napodobují práci poslanců Evropského parlamentu)
Zdroj: Wikimedia/Sam Hood/Public domain (Jedna z prvních fotografií zachycující jednání školního parlamentu z roku 1935 na škole v okrese Hartford County v Enfieldu ve státě Connecticut)
Zdroj: Pražské školy