Montessori metoda je pedagogický přístup vyvinutý italskou lékařkou Marií Montessori na počátku 20. století, který klade důraz na samostatné, aktivní a smysluplné učení dítěte. Klíčovým předpokladem této výchovné metody je přesvědčení, že každé dítě je od narození přirozeně zvědavé a motivované k osvojování nových znalostí a dovedností. Montessori metoda proto vytváří speciálně připravené prostředí, jež respektuje individuální tempo rozvoje dítěte, jeho svobodu volby a potřebu pohybu a manipulace s reálnými objekty.
Základními stavebními kameny Montessori přístupu jsou třídy věkově smíšené, pečlivě zvolený vzdělávací materiál a role učitele jako průvodce, nikoli autoritativního zdroje informací. Děti pracují samostatně nebo ve skupinkách na základě vlastního výběru, samy si volí aktivity, které jim připadají zajímavé a odpovídají jejich stupni vývoje. Materiály, ať už pro matematiku, jazyk, vědu či další oblasti, jsou navrženy tak, aby děti vedly k samostatnému objevování a samokontrole chyb – například pomocí smyslového materiálu, s nímž se mohou učit počítat, třídit tvary či rozpoznávat barvy a struktury.
Podle mnoha vědeckých studií přispívá Montessori metoda k rozvoji autonomie, koncentrace a kreativity. Děti vychovávané tímto způsobem často vykazují lepší schopnosti při řešení problémů, vytrvalost při práci a zájem o učení samotné. Metoda je vhodná jak pro předškolní, tak školní věk, a našla si příznivce nejen v Evropě, ale i v zámoří. Kromě pozitiv však bývá předmětem debat nutnost důkladné přípravy pedagogů a materiálně náročnější vybavení tříd. Přesto patří Montessori metoda mezi nejrozšířenější a nejuznávanější alternativní vzdělávací směry na světě.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)