Zlaté české ručičky jsou dlouhodobě známým fenoménem, ale v posledních letech se z manuálně zručných Čechů stává vzácnost. Do velké míry za to mohou školské systémy, na což začínají upozorňovat nejen firmy, ale i učitelé.
Česko platí za průmyslovou zemi, kde má manuální zručnost a obliba řemesel hluboké historické kořeny. Tomu odpovídá i fakt, že na učňovské obory odchází třetina žákovské populace, což je v Evropě nadprůměr. Přesto základy přípravy na tato povolání paradoxně stagnují. Před dvaceti lety totiž z osnov škol téměř vymizela technická výchova a praktické činnosti. Právě v tomto věku by přitom děti měly objevovat, co obnáší práce s materiálem nebo jak funguje stavba domu.
Pokud se dnes podíváme do reálné výuky, školy nejčastěji sahají po pěti hlavních okruzích. Dominantní pozici si drží „Práce s technickými materiály“, kde se žáci učí řezat či spojovat dřevo, tvarovat plasty a pájet kovy. Oblíbené jsou i okruhy spojené s chodem života. Na pětasedmdesáti procentech škol nechybí „Provoz a údržba domácnosti“ či „Příprava pokrmů“, kde si děti zkouší vaření nebo zapojování obvodů. Polovina škol žáky vede k pěstování zeleniny v okruhu „Pěstitelské práce a chovatelství“.
Výuka v dílnách stojí na takzvané instruktáži, při které pedagog spojí teoretické vysvětlení s názorným předvedením úkonu. Jádrem předmětu jsou pak produkční metody, což v praxi znamená, že žáci sami pracují a na konci drží v ruce hmatatelný produkt. Časová dotace je pro tyto obory často naprosto minimální, typicky se jedná o hodinu týdně. Mnoho škol proto přistupuje k efektivnějšímu modelu výuky ve dvouhodinových blocích jednou za čtrnáct dní. Výuku zajišťují učitelé se speciální aprobací, ačkoliv se délka jejich praxe liší od tří do čtyřiceti let.
Příčiny problému
Důsledky zanedbané přípravy dopadají na společnost tvrdě, jelikož chybí sto tisíc řemeslníků a největší úbytek hlásí zedníci, malíři či lakýrníci. Kapacity postrádá šedesát procent stavebních firem, což prodlužuje čekací lhůty zákazníkům. Běžná rekonstrukce bytu dnes zabere 112 dní a montáž kuchyně trvá pět týdnů. Převis poptávky žene nahoru i ceny, kdy hodinová sazba zedníků šplhá ke 390 korunám a ceny prací rostou o deset až patnáct procent. Frustrace zákazníků nahrává nepoctivcům, policie proto varuje před podvodníky. Deficit pracovníků tak představuje riziko pro stát i konkurenceschopnost ekonomiky.
Pátrání po příčinách nás vrací do školních lavic. Čtyřiasedmdesát procent středoškoláků a čtyřiačtyřicet procent žáků základních škol studium technických oborů odmítá s odůvodněním, že jde o obtížné učivo. Zvládnout obor s průpravou z matematiky a fyziky skutečně není snadné. Dětem navíc chybí elementární představa o tom, co práce inženýra vlastně obnáší. K odrazování přispívá i stav školních dílen, který polovina učitelů hodnotí jako nedostačující. Obnova vybavení je extrémně drahá a kantoři volají po vyšších dotacích.
Nejtěžší překážkou je ale tristní pověst učňovských škol. Ta není předsudkem, nýbrž důsledkem faktu, že učiliště fungují jako magnet na studijní neúspěch a představují poslední volbu. Koncentrují se zde prospěchově nejslabší děti často z nefunkčních rodin, přičemž čtyřiačtyřicet procent z nich se v testech PISA ocitá v nejnižší úrovni gramotnosti. Odborníci tento stav popisují jako akademickou marnost. Učňové ztrácejí víru ve schopnosti a cítí, že se nemohou nikam vyšvihnout.
Poraženectví pramení i z podceňování ze strany učitelů na základní škole, což funguje jako sebenaplňující se proroctví. Výuka na učilišti je didakticky nesmírně náročná, protože pedagog musí učně složitě motivovat i k učení praktických věcí a bojovat s jejich neochotou získávat všeobecné vzdělání. Z tohoto prostředí pak vycházejí nepřipravení absolventi a čtyřicet procent lidí s výučním listem do třiceti let raději odchází do skladů.
Možná budoucnost
Vyhlídky hovoří o chybějících pětasedmdesáti tisících pracovnících ve stavebnictví a náprava potrvá dlouho. Naději přináší reforma středních odborných škol Strategie 2030+, jejímž cílem je zkvalitnění praktické výuky. Nečeká se však na úředníky, úspěšné projekty běží zdola. Příkladem je ZŠ Dukelská, která přes velký zájem rodičů otevřela speciální technickou třídu. Propojila se se střední průmyslovou školou a žáci v odborných blocích pronikají do tajů strojírenství či 3D tisku, přičemž tento model by se měl plošně rozšířit do všech krajských měst.
Výuka nezůstává zamrzlá u pilníků. Rámcový vzdělávací program se inovuje o digitální technologie, žáci řeší hardwarové problémy, ačkoliv se debatuje, zda to nepatří spíše do informatiky. Mnohé školy manuální okruhy jako samostatný předmět ruší a témata integrují rovnou do občanské výchovy. Zaznívá také názor, že by žáci měli v každém ročníku studovat pouze jeden materiál detailně.
Posunem prochází i kariérní sebepoznání. Školství objevuje Hollandovu typologii a zaměřuje se na realistický typ osobnosti preferující práci s nástroji. K rozpoznání silných stránek slouží i kreativní metody, kdy učitelé dětem pouští Bořka stavitele nebo Pata a Mata, na kterých se žáci učí pojmenovávat kompetence.
Mění se i vnímání samotného talentu. Děti zjišťují, že zdánlivá slabina může být obrovskou výhodou. Pokud je dítě pomalé, vyhledává rutinu a postrádá kreativitu, je to ideální profil pro analytickou práci v elektrárně vyžadující chladnou rozvahu. Děti si také zakládají portfolia, kam si zapisují i úklid či péči o psa, čímž si uvědomují, že i to je cenná kompetence.
Osobní zkušenost se buduje pomocí stínování profesí, aby žáci přestali být pasivními posluchači. Na prahu Průmyslu 4.0 výuka dětem ukazuje, že těžkou práci převezmou stroje, ale nové profese vzniknou. Pochopení trhu žáci trénují na zániku profesí bečváře či drvoštěpa a vyhlížejí moderní řemesla. Brzy budeme potřebovat stavební tiskaře obsluhující obří 3D tiskárny nebo upcyklátory tvořící nový design z odpadu.
Autor: Jiří Linhart
Zdroj: Pražské školy